Milostná aféra Portugalců s evropskou byrokracií se chýlí ke konci. Euronadšenci Portugalsko rádi uvádějí jako ideální příklad úspěšné integrace malého státu, který na členství vydělává a nikdy se mu nedařilo tak dobře jako dnes v EU. A tudíž jako důkaz, že EU bude pro Čechy jednoznačně prospěšné. I Portugalcům ale dochází trpělivost, jak jim EU nařizuje, co smějí a co nesmějí dělat se svou krajinou.

Jednou z nejdrastičtějších změn krajiny, kterou provádějí projekty EU, je odvádění vody do nových luxusních prázdninových center s neustále postřikovanými golfovými hřišti, na úkor vesnic, kde v létě voda vysychá a musí se tam dovážet v cisternách. Druhou je zahájená razie na velké korkové a olivové háje, které po staletí patří mezi základní zdroje portugalské ekonomiky, a proti níž se Portugalci začínají bouřit, v naději, že jí ještě zabrání. Korek - kůra korkových dubů, které v Portugalsku rostou ve velkém - totiž odedávna patří mezi nejdůležitější portugalské vývozní artikly.

Portugalsko nemá žádné podstatné zdroje surovin a díky poměrné ekonomické zaostalosti ve 20. století se tam nerozvinul velký ekologicky škodlivý průmysl, kromě těch přírodních: textilního, kožedělného, keramického, potravinářského - a korkového. Portugalci si dodnes potrpí na přírodně pěstované potraviny bez chemických postřiků a konzervantů. Pěstují znamenitá biologicky čistá vína a pálí prvotřídní lahodné pálenky jménem acquardente čili „žhavá voda“, které mimochodem nesmějí do ostatních zemí EU vyvážet, aby nekonkurovaly francouzským.

Rozsáhlé korkovníkové háje, v nichž se korkové duby mísí s olivovníky a hustými porosty křoví, jsou zdrojem nejen korku a oliv, ale také nepřeberných druhů lesních plodin, léčivých bylin, hub a včelího medu, a divoké zvěře jako lesní holubi, bažanti, koroptve, křepelky, tetřevi, králíci a divočáci. To vše jsou tradiční ingredience rozmanité a lahodné portugalské kuchyně, kterou Portugalci berou jako samozřejmost a dělají vše pro to, aby si ji udrželi sami pro sebe poměrně levnou. V turistických centrech se s ní nesetkáte, musíte si za ní vyjet na vesnici nebo do středověkých měst, která Portugalci před běžnými přímořskými turisty zatajují.

Restaurace si Portugalci dokáží udržovat levné částečně díky nekontrolovatelným a tudíž nezdanitelným zdrojům přírodních potravin. Jak chcete venkovskému lovci a sběrači zdanit křepelku, holuba, borůvky nebo hřib? A cokoli se nedá zdanit, je evropským byrokratům proti srsti. Takže v Bruselu rozhodli, že tyto háje jsou „neproduktivní“ a musí se nahradit něčím produktivnějším. A tak portugalským farmářům dávají takovéto rozkazy:

Najmout si buldozéry a korkové a olivové háje likvidovat. Nahradit je lesy na výrobu stavebního dřeva a papíru pro evropský trh. Zrušit tradiční dubové tlačírny olivového oleje, které ostatně tak jako tak neodpovídají regulacím EU. Zavést nové tlačírny z nerez oceli a velkou spotřebou elektřiny, které se musí nakoupit z Francie. Opětně vysázet olivovníky do přehledných a draze zavlažovaných řad, pod nimiž neporoste nic jiného. To aby se z nich mohl vyrábět průmyslovým tempem olivový olej ve velkém, aby se každý strom a každá oliva daly spočítat, odhadnout a zdanit, a aby se nic nedalo před berňákem zatajit. Nic na tom, že ekologové to pokládají za jednu z největších potenciálních ekologických katastrof, jaké kdy Portugalsko postihly.

Na tyto projekty Brusel portugalským farmářům nabízí velké subvence a úhrady, které mnozí nedokáží odmítnout a s těžkým srdcem likvidují svůj tradiční svět. Místo holubů a křepelek začnou jíst průmyslově pěstované slepice z Německa jako celá Evropa. Místo lesních plodin uniformní jablka pěstovaná po milionech a chemicky ve francouzských jabloňových sadech. Místo korkových špuntů budou svá vína zátkovat válečky z plastiku, jak v posledních pár letech čím dál víc dělají všichni ostatní.

A budou se, jako všechny ostatní malé národy, ptát, co si vlastně ta Evropská unie představuje pod pojmem národní a regionální kultura, kterou podle své chystané ústavy slibuje zachovávat a chránit.

Představme si třebas nějakého zasloužilého českého kulturního pracovníka (dále ZČKP), jak v nějakém interview vyslovuje názor, že příslušníci jistého etnika nemají výtvarné nadání. Toto interview vyjde na internetu v několika jazycích a stáhne si je, dejme tomu ve Španělsku, tamní příslušník zmíněného etnika, shodou okolností uznávaný malíř. Vyloží si to jako urážku svého etnika a podá ve Španělsku na pana ZČKP žalobu. Ačkoli ZČKP svůj kritický posudek mínil jen v českém kontextu, kde mohl pomocí důkazů zaručit jeho právní nepostižitelnost, internetovým stažením do počítače španělského malíře se jeho výrok stává trestným činem ve Španělsku.Tam se naopak dá prokázat jeho nepravdivost, tudíž urážka rasy a xenofobie.

Podle zákonů Evropské unie podnětem k stíhání tohoto trestného činu může být udání od kohokoli, kdo si takový výrok jako rasistický či xenofobní vykládá. Zda takový skutečně byl nebo ne, se pak sice ještě musí dokazovat u soudu, ale k podání žaloby a podnětu k trestnímu stíhání a případné vazbě to stačí.

Španělský státní návladní vydá na pana ZČKP „evropský zatykač“ a španělská policie jej přijede do Prahy zatknout a v želízkách si ho odveze do Španělska, aniž by si k tomu potřebovala vyžádat povolení českých soudních či policejních orgánů. U španělského soudu španělský malíř během jednoho stání prokáže, že zmíněné etnikum výtvarné nadání má a že ZČKP se svým výrokem dopustil rasové urážky a xenofobie. Španělský soudní tribunál pana ZČKP odsoudí k třem rokům vězení.

Jestli to pokládáte za další paranoidní absurditu, kterou si zas na vás vymyslel zavilý eurofób, tak vězte, že přesně toto nenápadně podepsali ministři spravedlnosti EU v červnu 2002. Zatím to nazvali jen „rámcovým rozhodnutím o uplatňování evropských zatykačů“. Evropským zákonem o extradici, tedy vydávání občanů druhým zemím, se to stane až někdy koncem roku 2003 nebo začátkem roku 2004. Což postačí, aby ZČKP byl zatčen v den vstupu České republiky do EU v květnu 2004.

Abych se upřímně přiznal, pana ZČKP mně extra moc líto nebude. Jenže tento chystaný zákon stanovuje 32 různých činů, za něž bude každý stát EU muset vydávat své občany kterémukoli druhému státu EU, kde byli obžalováni. Slovo „obžalováni“ je pro nás důležité, a to z tohoto důvodu: Podle dosavadních zákonů a mezinárodních dohod o extradici bylo možné občana vydat jen té zemi, kde podle obvinění trestný čin „spáchal“. Tato podmínka se novým zákonem ruší a postačí, aby tam byl jen obžalován, i když tam třeba nikdy nebyl a tudíž jej tam nemohl spáchat. Marně bychom v zákoně hledali všechny přesné definice oněch 32 činů, ale rasismus a xenofobie mezi nimi jsou.

Podle pozoruhodně demokratického článku 2.3 tohoto zákona mohou ministři spravedlnosti EU - přes hlavy svých volených parlamentů - kdykoli k seznamu extradovatelných trestných činů přidávat další kategorie. Občané evropské unie tedy do roka ztratí přehled i představu, zač mohou či nemohou být zčista jasna zatýkáni a vězněni.

Co vlastně je či může být v EU trestným činem se už tak jako tak ani nedá zjistit, protože nikdo nedokáže všechny zákony ani vyhledat, tím méně přečíst. Tuhle se o to pokoušel předseda právního výboru britské sněmovny lordů, když požádal zástupkyni předsedy sněmovny, aby mu dala zjistit, kolik zákonem uplatnitelných nařízení EU vydala od vstupu Británie v roce 1973. Po několika dnech sčítání se došlo k číslici 101.811. Ty bylo v lednu.

Na dotaz, zda by do všech těchto nařízení mohl někde nakouknout, dostal milý lord odpověď, že připravit je k dispozici členům britského parlamentu by si „vzhledem k jejich rozsahu vyžadovalo disproporčních nákladů“. Rozumějme: ani britský parlament nemá na to, aby dal vyhledat a vytisknout i jen záhlaví všech zákonů, podle nichž má vládnout.

A ještě jedna drobnost: za porušení kteréhokoli z těchto sto tisíc nezjistitelných zákonů vás podle nového extradičního zákona bude moci zatýkat „policista nebo patřičná osoba“. Kdo takovou patřičnou osobou smí či nesmí být, se neuvádí. Zato se ale uvádí, že u sebe při zatýkaní ani nemusí mít zatykač.

Není divu, že už se tohoto právního státu nemůžete dočkat.